Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václav HavelObrazek

 

 

 

 

 


-český dramatik, esejista a politik, československý a český president

  Václav Havel se 5.10.1936 narodil a vyrostl ve známé pražské podnikatelské rodině, masarykovsky orientované, spjaté s českým uměleckým světem. Atmosféra, jež ho obklopovala v dětském věku, předurčila i jeho další život, který se však dlouho nevyvíjel přímočaře. Po únoru 1948 nemohl kvůli svému původu řádně studovat a maturitu složil při zaměstnání v roce 1954. Ekonomická fakulta ČVUT nebyla pravou školou pro člověka s humanitními zájmy.

 Havel ji proto poměrně brzy opustil a po absolvování základní vojenské služby nastoupil v roce 1959 jako jevištní technik v pražském Divadle ABC. Odtud brzy přešel do Divadla Na Zábradlí, kde působil v roli asistenta režie a dramaturga (1960-1968). Dramaturgii také v letech 1962-1967 vystudoval na Akademii múzických umění. To již měl za sebou nejeden autorský úspěch.Více než jeho příspěvky v časopisech Květen, Tvář či Sešitech pro mladou literaturu oslovilo kulturní veřejnost absurdní drama Zahradní slavnost, uvedené Na zábradlí roku 1963. Každému jen trochu vnímavému divákovi muselo být zřejmé, oč v alegorii jde. Havel ve sObrazekvé první samostatné divadelní hře zesměšnil praktiky i tupost všemocného Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Vyjádřil se tak po svém k ožehavému politickému tématu. Sepětí umělecké tvorby s aktuálními veřejnými záležitostmi prostupuje od této chvíle veškerou Havlovu činnost.  Na slavném IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 přednesl zásadní projev a "Pražské jaro" 1968 ještě znásobilo jeho aktivitu. Uveřejnil článek, jež jasně definoval jeho postoj: jedinou zárukou demokracie je volba alespoň ze dvou rovnoprávných a na sobě nezávislých politických sil.  Stává se předsedou Klubu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků, volá po obnově Československé sociální demokracie, píše do Literárních listů. Ani po srpnovém zklamání neskládá zbraně a protestuje proti nastupující "normalizaci".

  V dusnu prvních měsíců Husákova režimu odchází do ústraní a určitou dobu pracuje jako dělník v trutnovském pivovaru. Krátkou zkušenost využil později v aktovce Audience, jejíž soukromá nahrávka se rychle rozšířila a dosáhla nebývalých úspěchů zejména u mladých lidí.  V polovině sedmdesátých let bylo stále více viditelné, že se Havel stává předním mluvčím opoziční kultury, zatlačené komunistickým vedením státu do poloilegality. Roku 1975 to potvrdil rozsáhlý dopis, který adresoval Gustavu Husákovi, v němž podal precizní rozbor tehdejšího zdánlivě nedějinného společenského klimatu. Prorežimní ideologové sice Havla a jeho postoje proti Komunistickému režimu neradi slyšeli, nicméně komunistické orgány zasáhly proti Havlovi tvrdě až poté, co se roku 1976 podílel na vypracování a zveřejnění textu Charta 77, požadujícího dodržování základních lidských práv a svobod v Československu.  V dubnu roku 1978 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V říjnu roku 1979 byl zatčen a odsouzen na čtyři a půl roku do vězení, z něhož byl podmíněně propuštěn na jaře v roce 1983. Zkušenost z komunistického žaláře nezbavila Havla odvahy a nadále zbrojit proti totalitě. Cizina i domov ho v té době už jednomyslně považovaly ze hlavního vůdce opozice proti komunistickému systému. Stejně uvažovali i jeho protivníci. Ještě v posledních měsících své existence poslala komunistická moc Havla znovu do vězení. Tentokrát "jen" na čtyři měsíce. Bylo to na počátku roku 1989. Do listopadové revoluce chybělo zhruba 300 dnů.Obrazek
Bylo v řádu věci, že po listopadu 1989 stanul Havel v čele Občanského fóra a posléze i československého státu. Jako prezident přislíbil dovést zemi k prvním svobodným volbám po více než čtyřiceti letech. Svůj slib splnil. Dne 5.7.1990 jej Federální shromáždění znovu zvolilo prezidentem republiky. To již Václav Havel věděl, že cesta která Československo čeká, nebude snadná. Byla však ještě obtížnější, než tušil.Československý stát začal spolu s vytvářením demokratických institucí řešit naléhavé národnostní, ekonomické a sociální problémy.
Celkovou transformaci společnosti od počátku poznamenaly četné kolize, umocněné rostoucím napětím mezi Čechy a Slováky. Byl to logický důsledek odlišného historického vývoje obou národů i dlouhodobého přehlížení slovenské otázky. Po pádu komunistického režimu nastolili slovenští představitelé důrazný požadavek na změnu státu ve skutečnou federaci dvou republik a zároveň nepřestávali upozorňovat na neblahý dopad radikální ekonomické reformy na obyvatele Slovenska. Série jednání české a slovenské reprezentace, zdlouhavých rozhovorů, do nichž se ve snaze najít přijatelné řešení zapojil i prezident Havel, komplikovala neústupnost obou stran i projevy vyostřeného nacionalismu, zvláště patrného při bratislavských mítincích. Po červnových volbách 1992, které ukázaly rozdílnou politickou orientaci českých zemí a Slovenska, fakticky začala demontáž Československé republiky. Václav Havel se odmítl tohoto procesu, rozcházejícího se s jeho představami,
zúčastnit a 20.7.1992 odstoupil z prezidentské funkce. Když 1.1.1993 vznikla samostatná Česká republika, stal se opět nejvážnějším kandidátem na prezidentObrazekský úřad. Poslanecká sněmovna českého parlamentu ho také 26.1. zvolila 109 hlasy prvním prezidentem nového státního útvaru.
(zdroje: Petr Čornej-Panovníci českých zemí (Fragment 1992) a moje paměť.)

 

Dálese ovšem ke jménu Václav Havel bezesporu váže i

                                                                                                                        Charta 77

5. ledna 2007 uplynulo 30 let od zveřejnění textu prohlášení Charty 77, občanského sdružení, které za komunistického režimu bojovalo za rozšíření občanských a politických svobod československých občanů. Přestože se o ní většina lidí dozvěděla pouze prostřednictvím komunistické propagandy, byla po celou dobu své existence symbolem boje proti totalitnímu nadvládí.

K vytvoření Charty vedlo především zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe Státní bezpečností v roce 1976. U zrodu dokumentu stáli mezi jinými i budoucí československý a český prezident Václav Havel, filozof Jan Patočka, politik Zdeněk Mlynář, bývalý ministr zahraničních věcí Jiří Hájek a spisovatel Pavel Kohout.

Charta 77 neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a pod její hlavičkou se sešli lidé s různými politickými a společenskými názory, kteří kritizovali tehdejší československou vládu za porušování lidských práv.

Samotný text prohlášení, který vznikal v průběhu prosince 1976, byl zveřejněn ve dnech 6.-7.ledna 1977 současně v několika západních denících. V Československu pak začal kolovat v samizdatové formě. Už koncem prosince roku 1976 podepsalo prohlášení 242 signatářů.

StB, která se snažila předejít rozšíření dokumentu, ještě 6. ledna zadržela Havla, spisovatele Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského, kteří také dokument podepsali.

                     Pro komunisty byli signatáři zrádci vlasti

Komunistická vláda označila manifest za protistátní a protisocialistický, jednotlivé signatáře pak za vlastizrádce a odpadlíky. Někteří z nich byli propuštěni z práce, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách, přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci nebo jim bylo odebráno občanství. Někteří byli také zadržováni státní policií, souzeni a vězněni. Řada členů Charty 77 byla nakonec přinucena ke spolupráci s StB.

Režim se snažil na kritiku odpovědět i ideologicky a dal vzniknout takzvané Antichartě, kterou podepsala řada českých umělců. Mnozí pak ale tvrdili, že tak učinili pod nátlakem nebo že o svém podpisu vůbec nevěděli.

Mezi nejhorší události tehdejší doby patří smrt prvního mluvčího Charty profesora Jana Patočky, který zemřel 13. března 1977 po osmihodinovém výslechu, nebo případ Pavla Wonky, který byl po vykonstruovaných procesech opakovaně vězněn a nakonec zemřel v roce 1988 v královéhradecké věznici v 35 letech.Obrazek

                 O rok později vznikla nadace Charta 77 a VONs

V roce 1978 byla ve Stockholmu založena Nadace Charty 77, a to skupinou aktivistů kolem švédského levicového časopisu Folket i Bild ve spolupráci s jedním se signatářů Charty Jiřím Pallasem. Jejím cílem byla podpora cílů Charty a pomoc pronásledovaným v tehdejším Československu. Dnes působí Nadace v Česku jako nezisková organizace.

V dubnu stejného roku byl vytvořen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), prostřednictvím kterého se chartisté pokoušeli zveřejňovat osudy stíhaných lidí. V říjnu 1979 pak bylo šest představitelů této skupiny včetně Václava Havla odsouzeno za rozvracení republiky na tři až pět let odnětí svobody.

                      Z mnoha chartistů se později stali politici

 

Charta 77, která přečkala pokračující státní represi v 80. letech, začala být více aktivní ke konci desetiletí, kdy se začalo schylovat k pádu režimu. Během Sametové revoluce v listopadu 1989 chartisté s komunisty vyjednávali o nenásilném odevzdání moci.

Řada signatářů se poté angažovala v politice, především prostřednictvím Občanského fóra, a někteří z nich se dostali do vysokých státních funkcí. Václav Havel se stal prvním prezidentem nového státu, v čele ministerstva zahraničí se ocitli nejprve Jiří Dienstbier a pak současný ministr Alexandr Vondra a Pavel Rychetský se stal předsedou Ústavního soudu.

Charta ukončila svoji činnost v roce 1992, celkem ji podepsalo 1898 lidí.

Politolog a historik Michal Pehr z Akademie věd ČR shrnul význam Charty 77 takto: "Byla uskupením intelektuálů, které poprvé jasně řeklo, že v Československu není vše v pořádku a přesně takového spojení inteligence do určité skupinky se komunisté báli. Význam Charty se pak umocnil právě proto, že jí minulý režim udělal nechtěnou propagandu. Lidé si totiž uvědomili, že tu něco je a když to vláda kritizuje, tak to přeci musí být dobré".

 

 

Obrazek

"Charta není pravá ani levá nikoli proto, že je "někde uprostřed", ale z důvodu hlubšího: nepatří k tomu či onomu pólu politického spektra proto, že nemá vůbec nic s tímto spektrem společného a je ze samé své podstaty mimo ně. Jako politicky nevymezená a konkrétní politický program neprosazující občanská iniciativa je - smí-li se to tak říci - jaksi nad tím vším... Jde jí o pravdu, o pravdivý popis poměrů a jejich svobodnou a objektivní kritiku."